Jan Fischer

Fischer Jan

Jan Fischer (* 2. ledna 1951 Praha) je český statistik a politik, od 8. května 2009 do července 2010 předseda tzv. úřednické vlády a nestranický kandidát na prezidenta České republiky v přímé volbě v lednu 2013. Dlouho byl považován za favorita s jistým postupem do 2. kola, ale koncem roku 2012 začal ztrácet a nakonec s 16,35 % jen těsně získal třetí místo. V červenci 2013 se stal ministrem financí a místopředsedou vlády Jiřího Rusnoka, ve funkci působil do ledna 2014.

Po Vysoké škole ekonomické pracoval na Federálním statistickém úřadě, kde kvůli služebnímu postupu r. 1980 vstoupil do Komunistické strany Československa. V 90. letech byl místopředsedou a od dubna 2003 předsedou Českého statistického úřadu. Jako premiér do konce českého předsednictví EU v červenci 2009 také předsedal Radě Evropské unie. Od září 2010 do léta 2012 působil jako viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Londýně.

Fischerův otec RNDr. Otto Fischer (1909–1975) vystudoval matematiku a pojistnou matematiku; během druhé světové války jako žid prošel ghetto Terezín, koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau a kladskou pobočku tábora Gross-Rosen; z celé rodiny přežil holokaust pouze on a jeho matka. Poté se zabýval matematicko-statistickými aplikacemi v biologii v Matematickém ústavu ČSAV a vyučoval zejména analýzu rozptylu na MFF UK. Matka RNDr. Věra Fischerová (1910–1990) byla také statistička z původně katolické rodiny. Fischer se tak označuje jako nehalachický Žid (podle ortodoxní a konzervativní tradice se židovství dědí po matce).

Roku 1975 se Fischer oženil s Ivanou Janeckou (* 1954), která pracovala jako dětská sestra; syn Jakub (* 1978) je docentem ekonomické statistiky a prorektorem VŠE, dcera Kateřina Drbohlavová (* 1980) mnoho let pracovala ve vzdělávací společnosti Scio, nyní je na mateřské dovolené. Roku 1987 se Fischer rozvedl a dne 30. ledna 1988 se vzali s rozvedenou Danielou roz. Ulrichovou (* 1948), která původně pracovala jako jeho asistentka. Mají syna Jana (* 1989), který studuje na skotské univerzitě St Andrews.

Fischer se označuje za věřícího s tím, že jej „oslovil judaismus“, k zájmu o který ho přivedl syn Jan na konci století.

Fischer mluví anglicky (podle Respekt v české vrcholné politice patří k nejlepším angličtinářům), rusky, německy a francouzsky.

Jan Fischer vystudoval matematické gymnázium Wilhelma Piecka a po něm r. 1974 obor statistika a ekonometrie na Národohospodářské fakultě VŠE. Nastoupil do Výzkumného ústavu sociálně ekonomických informací, součásti Federálního statistického úřadu; od roku 1982 byl odborným referentem FSÚ. Roku 1985 uzavřel postgraduální studium titulem kandidát věd v oboru ekonomická statistika prací Statistické jednotky a soubory jako nástroj integrace statistického informačního systému a stal se ředitelem odboru.

V roce 1990 byl jmenován náměstkem předsedy úřadu a po zániku Československa a FSÚ přešel na Český statistický úřad, kde se po krátkém období ve funkci vrchního ředitele stal místopředsedou. Od začátku 90. let vedl tým, který zpracovával výsledky voleb, a často tak vystupoval v televizních volebních studiích i jinde, neboť předseda ČSÚ Edvard Outrata ho pověřil vystupováním v médiích. Do jeho působnosti patřil i kontakt se statistickým úřadem EU Eurostatem a většina ekonomických statistik.

Po Outratově odchodu v létě 1999 byl Fischer jako 1. místopředseda ČSÚ předním kandidátem na jeho nástupce, vláda Miloše Zemana však jmenovala Marii Bohatou, která do té doby v úřadu nepracovala. Ta Fischera v září 2000 odvolala, což zdůvodnila „nedostatky v manažerské práci“ a přípravě sčítání lidu 2001. Spekulovalo se však, že šlo o odlišné názory na způsob řízení úřadu.

Fischer se stal ředitelem oddělení produkce společnosti pro průzkum trhu Taylor Nelson Sofres Factum. Na jaře 2001 se účastnil mise Mezinárodního měnového fondu zkoumající možnost vybudování statistické služby na Východním Timoru. Od března 2002 byl vedoucím výzkumných pracovišť na Fakultě informatiky a statistiky VŠE.

Bohatá byla na konci ledna 2003 nucena rezignovat kvůli chybě v obchodní bilanci za rok 2002 a vláda Vladimíra Špidly ji chtěla nahradit Fischerem; jelikož však republika byla bez prezidenta, který předsedu ČSÚ jmenuje, byl Fischer jmenován až po nástupu Václava Klause do funkce, 24. dubna 2003 s platností od následujícího dne.

Ve Fischerově funkčním období Nejvyšší kontrolní úřad kritizoval ČSÚ za přidělení zakázek na úklid, ostrahu a stěhování do nové budovy na Skalce ve výši 46 miliónů Kč bez výběrového řízení poté, co jeho staré sídlo na Invalidovně vytopila povodeň v srpnu 2002.

Fischerova vláda na svém posledním řádném zasedání před demisí, už po volbách, 21. června 2010 jednohlasně přijala Fischerův dodatečně na program doplněný návrh jmenovat novou předsedkyní ČSÚ docentku VŠE Ivu Ritschelovou (a formálně Fischera odvolat); zároveň byl Václav Bartuška jmenován zmocněncem pro rozšíření JE Temelín. 27. července 2010 pak prezident Klaus Ritschelovou jmenoval s účinností od 1. září a odvolal Fischera k 31. červenci.

Jan Fischer byl členem mj. České statistické společnosti, Mezinárodního statistického institutu (ISI), vědecké rady a správní rady VŠE a vědecké rady Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Po vyjádření nedůvěry vládě Mirka Topolánka Poslaneckou sněmovnou v úterý 24. března 2009 a jednání koalice s ČSSD se strany následující týden dohodly na vzniku dočasné úřednické vlády. Po jednání o podrobnostech zveřejnily večer v neděli 5. dubna dohodu, že prezidentu republiky navrhnou Fischera jako premiéra „překlenovací vlády složené z nestranických odborníků“ a její jmenování 9. května (po klíčovém summitu EU o Východním partnerství s postsovětskými zeměmi), přičemž koalice mu doporučí 8 ministrů a ČSSD 7. Zároveň přijmou ústavní zákon, podle nějž se předčasné volby do Poslanecké sněmovny budou konat do poloviny října (tj. v pátek a sobotu 9.–10. října).

Po volbách za půl roku se Fischer chtěl vrátit na ČSÚ, čímž podmínil své jmenování podobně jako guvernér ČNB Josef Tošovský po pádu Klausovy vlády. Jelikož funkce předsedy ČSÚ jako jiného ústředního orgánu státní správy není slučitelná s členstvím ve vládě, řízením ČSÚ byl mezitím podle očekávání pověřen první ze dvou místopředsedů Jiří Křovák.

Prezident Klaus ve čtvrtek 9. dubna 2009 ve 14.00 hod. jmenoval Fischera předsedou vlády České republiky a pověřil ho sestavením nové vlády. Země tak měla dva premiéry zároveň, což ústava České republiky výslovně neupravuje, ale stejně se postupovalo už v předchozích vládních krizích. Ve čtvrtek 9. dubna odpoledne se v médiích objevila jména většiny doporučených ministrů. V úterý 14. dubna jednal s Topolánkem, o den později s Jiřím Paroubkem, poté s kandidáty na ministry a s končícími ministry. Do jmenování vlády 8. května měl Fischer kancelář v Hrzánském paláci na Hradčanech.

Ačkoliv Fischer před koncem funkčního období své vlády prohlásil, že „v politice zalíbení nenašel“, v listopadu však vydal knihu Ano, pane premiére aneb Rozhašená země, končící náznaky, že by byl ochoten přijmout funkce, které mu budou nabídnuty: „Takže si občas vzpomeňte na Honzu Fischera. Možná se do české politiky ještě někdy vrátí.“ V únoru 2011 oznámil, že když bude zavedena přímá volba prezidenta České republiky, bude kandidovat.

Po schválení přímé volby prezidenta Senátem v únoru 2012 Fischer potvrdil úmysl jít do voleb v lednu 2013 jako „nezávislý a nestranický kandidát“.

Oficiální předvolební kampaň zahájil 9. července 2012, kdy začal sbírat podpisy občanů potřebné pro kandidaturu a oznámil, že během prázdnin opustí funkci viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD). Již v červenci 2012 si vzal neplacené volno a 8. listopadu zaslal prezidentovi EBRD rezignační dopis.

12. listopadu 2012 Fischera Ministerstvo vnitra zaregistrovalo jako kandidáta. Registraci předcházel sběr podpisů, jichž dle svých výpočtů získal 101 761; více měl jen Miloš Zeman o necelých 5 tisíc. Z toho se však při kontrole ministerstvem vnitra ukázalo 11,75 % chybných (třetí nejvyšší podíl po Okamurovi a Dlouhém, kteří z toho důvodu klesli pod hranici 50 tisíc). 14. prosince Státní volební komise vylosovala pořadová čísla kandidátních listin, Fischer dostal 2.

Krátce po pádu vlády Petra Nečase v červnu 2013 se objevily spekulace o možném Fischerově angažmá. Setkal se totiž 28. června 2013 v Kramářově vile s designovaným premiérem Jiřím Rusnokem. Tehdy ještě Fischer uvedl, že s Rusnokem o žádné personální nabídce nemluvili, Rusnok se prý jen zajímal o jeho názory na současnou politickou situaci a proces skládání vlády.

Fischer se s Rusnokem znovu sešel 8. července 2013 a tentokrát už nabídku na post ministra financí a vicepremiéra přijal. Během jediného dne od oznámení přijetí funkce se Fischerovi podařilo sehnat zhruba 5,5 milionu korun, které ještě dlužil za prezidentskou kampaň. Tento sled událostí vyvolal řadu spekulací o možných protislužbách pro své dárce. To však Fischer popřel a později dodal, že se už nebude k této otázce vyjadřovat, aby se mohl plně věnovat řízení ministerstva financí.

Prezident Miloš Zeman jej do funkce jmenoval 10. července 2013. Při uvedení do funkce nedokázal odpovědět na otázku, s jakým rozpočtem hospodaří ministerstvo financí. Po dvou dnech v úřadě odvolal své dva náměstky, Tomáše Zídka a Zdeňka Zajíčka. Novou náměstkyní zároveň jmenoval Evu Anderovou, která pro něj pracovala jako poradkyně v rámci jeho prezidentské kampaně.